4. krok: Prosazuji se.

9. května 2020 v 20:56 | Lost Girl. |  60 kroků k uzdravení
Pod rubrikou uvedenou pod jménem: "60 kroků k uzdravení" naleznete články ke krokům, které slouží k uzdravení a jsou uvedené také v již zmiňované knize: Citová závislost: Jak se z ní vymanit.

Prosazování se je asi jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy měla dělat v mém životě. A abych byla k mým čtenářům jen upřímná, tento krok se mi nedaří splnit. Proto jsem také žádný článek dlouhou dobu nenapsala. Pořád jsem čekala na tu chvíli, kdy nastane bod, kdy si budu jistá tím, že to je správný krok. A hlavně, že jsem za tím správným krokem, ale bohužel. Jsem stále ta, co je utlačovaná a podřizuje se ostatním.

Pokud s tímto problémem také bojujete, nebojte se. Nelíbí se vám chování toho druhého, nemůžete to věčně tolerovat, prostě si řekněte, že také máte určité hodnoty a nemůže být jenom po jeho. Odstraňte taktéž ze života lidi, kteří tam nepatří, kteří se jen přiživují na vaší citové závislosti. Možná si řeknete, že vám ti lidi budou chybět, ale opak je pravdou. Udělejte to dřív, než to oni uděljí za vás. Vycítí vaši citovou závislost a odstřihnou vás sami. A to, věřte, bolí mnohem víc. To jsou kroky k tomu, abyste se víc prosazovali, nikdo nebude tahat za vaše provázky a vy budete schopní tahat za vlastní provázky sami.

Bojuji, statečně, trvá to už dlouho, ano, i v rámci toho, že jsem se na tomto kroku jaksi zasekla a nejde mi ven. Ale musím se posunout dál, třeba to přijde dalšími kroky, prosazování se. A ani nevím, proč očekávám, že to bude rychlé. I když nerada, ale musím přiznat, že to je nemoc a z pomalu žádné nemoci se nedostanete hned.

Krásný sobotní podvečer všem,
Lost Girl.
 

3. krok: Zastavuji se a pokládám si otázky.

5. dubna 2020 v 20:52 | Lost Girl. |  60 kroků k uzdravení
Pod rubrikou uvedenou pod jménem: "60 kroků k uzdravení" naleznete články ke krokům, které slouží k uzdravení a jsou uvedené také v již zmiňované knize: Citová závislost: Jak se z ní vymanit.

Abych nejprve upřesnila další krok, který vede k pravděpodobnému uzdravení. V jedné části knihy autorka vybízela čtenáře k odpovězení několika otázek (po následném spočítání jich je 87), zabrali pár stránek téhle knihy a já se jimi nezabírala, přečetla jsem si snad první dvě a přelistovala k dalšímu textu. K mému překvapení byla první věta dalšího odstavce: "Pokud jste si předcházející otázky jen prolítli a nezodopověděli jste si na ně, tak o se o svoji osobu nezajímáte."
Byla jsem naprosto v šoku, samozřejmě jsem si hned položila otázku, jak je možné, že i tohle o mně vypovídá to, že moje sebedůvěra je na bodu mrazu, ale řekla jsem si, že po dočtení té knihy se k nim vrátím a také ano, přepsala jsem si je do dokumentu a u toho to také skončilo, proto se v tomto kroku chci tímto zaobírat, vyberu přibližně pět otázek, na které upřímně zodpovím. (Pro zvědavé duše vložím všechny otázky pod "oddělovač" - objeví se vám po rozkliknutí celého článku)

1. Jaké mám nadání?
Při téhle otázce přichází moje sebekritické já, které křičí na plno, že nic. Řekla jsem, že otázky odpovím pravdivě, ale doopravdy si to myslím. Ale když to tedy vezmu do detailů, snažím se zdokonalovat ve hře na kytaru. Doopravdy se snažím, ale ono to je mnohdy těžké, něco jde, něco naopak ne. Ale hlavní na tom je ta snaha.


2. Jaké mám názory na hlavní aktuální témata ve společnosti?
Musím říct, že generátor čísel vybral tentokrát zajímavou otázku. Ale chci odpoívdat tak, jak mi vybral čísla, takže trochu ve stručnosti.
Aktuální témata ve společnosti jsou v současné době probíraná až moc. Řekla bych, že nejednomu člověku to už trochu leze na mozek, ovšem má to své klady. Lidé, kteří musí být doma, se konečně mohou zastavit a utřídit vše. Trochu vypadnou z té každodenní rutiny a udělat si čas i na sebe.
Co mě na tom mrzí ale nejvíce, moc doufám, že už to skončí, v září se v mém životě mělo dít něco, co by mi pomohlo se trochu dát dohromady a žít sama za sebe, pokud ovšem situace bude dále pokračovat, mohu téhle věci dát sbohem a to nechci dopustit.

3. Jaké autory mám rád?
Tato otázka těší moji čtenářskou duši. Nejspíše nejoblíbenějším autorem celé historie pro mě bude navždy George Orwell, jeho knihy jsou něco, co téměř nelze popsat, když si vezmete, s jakým předstihem předpověděl určité situace (např. sledování lidstva).
Dalšími mými oblíbenými autory jsou autoři detektivek, možná to zní jako klišé, v rámci toho, že detektivky byly v jednu domu velmi populární žánr. Našli si i místo v mé knihovničce.
Nejprve zmíním autora Daniel Cole (nerada skloňuji), pokud máte rádi detektivky a dramata, naprosto doporučuji. Nedávno vyšla jeho poslední kniha z trilogie a byla to snad první kniha, kterou jsem si pořídila, nehledě na cenu. Doporučuji.
A autor, kterého nelze jen tak dočíst, prootže těch knih má spoustu a řekla bych, že jej všichni znají. Jo Nesbo. Jsem nyní u 5. dílu jeho série s detektivem Harry Hole. A tento autor je také naprosto skvělý tím, jak dokže zaujmout.


4. Gestikuluji při rozhovoru hodně?
Odpovím nejspíš tak, že jak kdy. Gestikuluji hodně před kamarády, ale před cizími zase naopak. Mnohdy je to pro mé přátele úsměvné a ve finále i pro mne, ale přijde mi, že to určitým slovům dodá na důraznosti a více upoutám posluchačovu pozornost.


5. Jsem společenský, nebo domácký?
Opět diskutabilní otázka, když to řeknu z mé pravé stránky, tak domácký, určitě domácký. Ovšem jsem i společenský člověk, ale jenom tím, že se snažím zapadnout. I když bch radši byla doma, přijmu pozvání na nějaký sraz. Přimčemž ale na místě jsem spíš ten tichý člověk. Tomu domáckému typu také hodně přispívá to, že jsem introvert, ale to ve finále spolu i dost souvisí.


Tento krok byl mírně náročnější než ty předchozí, musela jsem se víc zaobrat tím, jak se chovám, jak věci beru a tak. Pokud to cítíte, zodpovězte si tyto otázky také, člověka to vede k zamyšlení nad sebou samým a nad tím, jaký má na vše pohled ato je to hlavní.

Mějte krásný den,
Vaše Lost Girl.


2. krok: Soustředím se na sebe.

29. března 2020 v 19:51 | Lost Girl. |  60 kroků k uzdravení
Pod rubrikou uvedenou pod jménem: "60 kroků k uzdravení" naleznete články ke krokům, které slouží k uzdravení a jsou uvedené také v již zmiňované knize: Citová závislost: Jak se z ní vymanit.


K tomuhle kroku se vyjadřuje zajímavě, když to člověk tak vezme, je karanténa, lidé jsou doma, takže ano, soustředění sama na sebe mám už pokrk. Tak před měsícem bych neřekla, že můžu mít "depky" z toho, že jsem zavřená doma, čím to je? Však jsem pár let zpátky trávila celé letní prázdniny tím, že jsem seděla za počítačem. Rozumíte tomu? Já bych tohohle už teď nebyla schopná. Vůbec nechápu, jak se mi to dařilo.

Ale teď se budu věnovat jenom současnému já. Už jsem zmiňovala, že jak jsem doma, tak mám čas na spoustu činností, pro které jsem měla výmluvy, ale teď je nemám právo mít, vždyť vůbec nic nedělám. A proto se snažím o zpevnění své sebedůvěry. Chci hrát na kytaru, ale stále najdu něco, co je "mnohem" zábavnější než hraní na kytaru. Nebo se mi stává, že hraji na kytaru a pak třeba narazím na písničku, která se pojí s minulostí a já jsem rázem myšlenkami úplně jinde. Ach.

Stále se snažím omezit to moje věčné vyptávání se přátel, zda by se mnou nešli ven. Začala jsem mírně cvičit, chodívám běhat s kamarádkou a teda zatím bych neřekla, že mi to pomáhá, ale samozřejmě chápu to, že to trvá než si na ten běh člověk zvykne. Doufejme, že mi ten běh něco dá.

U čtení knížek se mi stáv ta stejná věc jako u kytary, každičká malá myšlenka, která nesouvisí s knížkou a já jsem úplně jinde. Nevím, co dělat s těmito myšlenkami, užírají mě.

Takže ve finále, ano, soustředím se na sebe, ale až moc věnuji čas jenom sobě. Bohužel...

Mějte se překrásně,
Vaše Lost Girl.
 


1. krok: Zvykám si na samotu.

16. března 2020 v 13:00 | Lost Girl. |  60 kroků k uzdravení
Pod rubrikou uvedenou pod jménem: "60 kroků k uzdravení" naleznete články ke krokům, které slouží k uzdravení a jsou uvedené také v již zmiňované knize: Citová závislost: Jak se z ní vymanit.


První krokem (jak je již zmíněn v nadpise) je to, aby si člověk začal zvykat na samotu. Abych pravdu řekla s tímhle krokem stále bojuji, ovšem vzhledem k situaci ve světě mi to i hraje do karet, protože nebudu mít takové nutkání snažit se obepisovat své kamarády, jestli by náhodou se mnou nešli ven.

Když se to tak vezme, samota je skvělá věc a já jako osoba si musím uvědomit jednu věc, je to ta věc, že se nesmím bát samoty. Já se samoty bojím, když jsem doma a vidím na sociálních sítích, že mí kamarádi si užívají spolu, bolí mě to a chci udělat vše pro to, abych doma neseděla, ale proč? Nepomohlo by mi prostě si udělat večer pro sebe? Číst si knihu, poslouchat hudbu, vzhledem k uzavření škol - dělat práce do školy? Proč moje hlava nechce přijmout ten fakt, že samota má i své pluska.

Za poslední roky jsem sama sobě čas nevěnovala. Kamarádka mi napíše, že chce ven, a i když třeba nemám náladu, tak jdu, protože to dělám pro ni, bojím se, co by řekla, kdybych jí řekla "ne". A přesně to se řadí mezi příznaky citové zývislosti nejen na opačném pohlaví, ale také na kamarádkách, proto si stále myslím, že se tenhle problém týká hodně lidí. Ale abych se vrátila k původní myšlence, nejen to, že jsem souhlasila s každou schůzkou s mými kamarádkami, ale také jsem se lehce nechala ovlivnit, když mi např. řekly, že jsem nudná, jak neustále sedím doma, že bych měla něco dělat, atd.

Před týdnem děkan naší fakulty vyhlásil preventivní děkanské volno, proto jsem se rozhodla, že to jednoduše využiji a udělám si těch několik volných dnů pro sebe. Četla jsem, hrála na kytaru, dělala školu, přičemž jsem s nikým ven nešla, pouze "sama se sebou". A k mému překvapení mi to trochu pomohlo, v pondělí jsem šla do školy pozitivně naladěná, s hlavou vzpřímenou (poznámka: Všimněte si, kolik lidí kolem vás chodí se sklopenou hlavou, sklopená hlava je jedním ze znaků toho, že daný člověk nemá sebedůvěru) a věřte nebo ne, když se usmíváte, usmívá se svět i na vás.

Mějte se nádherně,
Vaše Lost Girl.

O citové závislosti obecně.

6. března 2020 v 21:39 | Lost Girl.
Když jsem zjistila, že jsem citově závislá byla jsem v šoku. Stačilo mi pár vět a už mi vše zapadlo do sebe, moje chovní, moje pocity a vše ostatní. Kamarádi se snažili mě na to upozornit, ale já to neviděla, byla jsem slepá.

Abych to tu nepsala nijak odbornými slovy, tak to řeknu tak, jak to chápu nyní já. Citově závislý je ten, který se upíná k jinému člověku (nejde zde pouze o partnera, ale týká se to kamarádů či také nadřízeného v práci). Většinou se to týká člověka, který nemá sám v sobě dost sebedůvěry a tak si hledá věci, co mu chybí na něm na tom druhém člověku. Citově závislý člověk není schopen pomalu jednat sám za sebe, je upnutý na ostatní a také i na jejich rozhodnutí. (budu se tomu zabývat i nadále, ale např. nejde s partnerem na jídlo tam, kam by chtěl on, ale tam, kam chce partner)

Ač to nerada píši, ale citová závislost je v určitém smyslu nemoc, neříkám, že by se za ni mělo zavírat do léčeben, ale pokud to někomu nedělá dobře, tak by měl podstoupit min. terapie s psychiatrem, občas tato citová závislost nevede ke krsné budoucnosti.

Na úvod by to nejspíš bylo všechno, velmi stručně, ale i mně stačil hloupý popis knihy k tomu, aby se mi rozklepaly kolena.
Proč jsem se rozhodla o tom takhle mluvit? Je to pro mě taková terapie a také si myslím, že tahle věc se aspoň v malých dávkách děje každému a řekla bych, že až vám tu jendotlivé věci budu popisovat, tak že se v tom minimálně jeden člověk najde. Každý jsme v určitým smyslu slova citově závislými.

Za pochopení celé mé situace jsem velmi vděčná knize: Citová závislost: Jak se z ní vymanit od Marie-Chantal Deetjens

Kam dál